Zvýšení platu? Za zkoušku nic nedáš
Táto skúsenosť vychádza z českej reality, kde je iný Zákonník práce, no zdá sa nám zaujímavá a využiteľná aj pre študentov na Slovensku.
Po třetím ročníku na vysoké škole jsem nastoupil přes prázdniny jako internista - čti brigádník - na tři měsíce do globální softwarové firmy. Měl jsem 30 hodin týdně při 80 korunách na hodinu, nastoupilo nás současně pět. Práce byla zajímavá a kreativní, skříň se sladkostmi stále plná - z tohohle pohledu nám nic nechybělo, jen těch 80 korun na hodinu se nám zdálo docela málo na to, že děláme stejnou práci jako stálí zaměstnanci a ti brali dvakrát tolik. Pořád jsme přemýšleli, jak se domoct zvýšení mzdy, nebo změny na trvalý poměr, což by znamenalo zvýšení mzdy.
Jak se začal blížit začátek semestru, ptali jsme se na oddělení Kapitalizace lidí (obdoba Human Resources), jak to vypadá a dostali jsme odpověď, že je to na dobré cestě a že brzo bude rozhodnuto. Těšili jsme se, že dostaneme statut řádných zaměstnanců. Ale co se nestalo: oddělení Kapitalizace lidí nám sdělilo, že naše smlouvy se prodlužují do příštích prázdnin - tedy že zůstanou pouze brigádnické...
Domluvili jsme si s šéfíkem schůzku a požádali o zvýšení. Tam nám akorát řekl, že 80 na hodinu stačí a větší rozpočet stejně nemají. Všichni až na mě se s tím smířili („No, aspoň máme jinak dobrou práci...“ – „80 na hodinu stejně na žádné brigádě nedávají...“, kolegové vůbec nereflektovali, že děláme dost odbornou práci a ne zametání v supermarketu), ale já se rozhodl bojovat dál. Řekl jsem personalistovi, že dělám stejnou práci jako mí kolegové v týmu, ale beru podstatně méně, takže chci přidat na 140-150 na hodinu, jinak že to nemá pro mě smysl a odešel bych a měl víc času na studium. Pamatuji si, že jsem tenkrát musel být dost přesvědčivý, protože personalista vypadal dost ustaraně. Trvalo to sice měsíc a dostal jsem jenom 135 na hodinu (už jsem se nehádal, chtěl jsem jim dopřát „pocit vítězství“), ale podařilo se. Za pár dalších měsíců dostali přidáno i moji čtyři kolegové.
Moje rada zní, nevzdávat se, zvlášť, když je ve firmě malý „průtok“ zaměstnanců a ona si nemůže dovolit lidi „střídat jako ponožky“, protože už do nich investovala čas i prostředky.