Participatívna demokracia – miláčik Svetovej banky

17. október 2008

Brazílske mesto Porto Alegre sa medzi aktivistami stalo známe najmä vďaka organizácii Svetového sociálneho fóra. Známe je však aj svojou participatívnou demokraciou, ktorá je niektorými ľuďmi považovaná za alternatívu k zastupiteľskej demokracii. Pre porovnanie nakoľko ide o alternatívu a nakoľko o mýtus, predstavujeme preklad článku z portálu ZNet.

Past participativního rozpočtu – spravování chudoby

Bezprostředně po vítězství Dělnické strany (DS) v Brazílii v říjnu 2003 napsali novináři největších finančních denníků, že Luis Inacio (Lila) da Silva, tehdy kandidát na prezidenta, musí uskutečnit řadu kroků, aby dodržel sliby „fiskální odpovědnosti“ a dohody uzavřené s Mezinárodním měnovým fondem (MMF) v rámci 30-ti miliardového balíčku „pomoci“. Redaktor „Financial Times“ napsal:
„Pan da Silva musí konat rychle, aby získal reputaci ekonomické zodpovědnosti. To vlastně znamená rozhodnutí při obsazení odpovědných ekonomických míst, odložení slibů sociálních změn a koncentrovat se místo toho na ještě mnohem restriktivnější fiskální politiku [mnohem restriktivnější než politika předešlé Cardosovy vlády], až do okamžiku, kdy se sníží poměr dluhů do KPB.
Kenneth Rogoff, vysoce postavený ekonom Mezinárodního měnového fondu varoval, že pokud by na to nehleděl, „strukturální reformy v Brazílii, které musí být realizovány da Silvovou vládou, se nedají provést bezbolestně... Neexistuje jiné východisko, pokud má mezinárodní společnost zachovat důvěru brazilskému finančnímu systému a pokud se on sám má vyhnout celkovému krachu.““
A zde je vlastně kořen problému: pokud má Brazílie i nadále splácet tíživý dluh vůči zahraničním věřitelům, bude nezbytné pro tento účel vymezit 3,6 miliardy realů měsíčně. Tyto peníze nebudou moci být určeny na financování veřejného zdravotnictví (už i tak se nacházejícího na okraji krachu), školství a mezd pro pracující veřejného sektoru.

Pozorovatelé mezinárodního finančního kapitálu – MMF a Světová banka (SB) – se dožadují stále více restriktivnější finanční politiky. Co by to mohlo znamenat pro pracující veřejného sektoru v Brazílii?
V dopise napsaném Lulimu před volbami Federace pracujících v Brazílii zdůraznila, že není možné sladit potřeby brazilských pracujících – kteří hlasovali pro Lulu a DS, aby ukončili 8 let utahování opasků – s požadavky MMF a SB. Pracující mimo jiné napsali:
„Během posledních 8 let byly naše mzdy zmraženy. Nutně potřebujeme jejich zvýšení v rozsahu 89,12% pouze pro to, abychom se udrželi na živu. Tento požadavek byl odeslán federací státních a městských zaměstnanců současnému prezidentu Fernandu Henrique Cardosovi. Doprovázeli ho požadavky týkající se mimo jiné zachování párovosti mezi aktivními a důchodovými pracovníky veřejného sektoru, vytvoření rámcového kontraktu pro všechny pracující veřejného sektoru v Brazílii, obnovení základních veřejných služeb, které byly zničeny během privatizace a deregulace a také uznání 56 základních práv zaměstnanců veřejného sektoru, které byly zlikvidovány.
Pan Cardoso naše požadavky ignoroval. Namísto toho podepsal smlouvu s MMF týkající se splátky dluhů, která bude znamenat drakonický plán strukturálního přizpůsobení, jež ponechá Brazílii ještě mnohem více zuboželou. Podmínky diktované MMF znamenají, že aby se splatili úroky  dluhů z roku 2003, bude třeba zavést rozpočtové škrty ve výši dalších 53 milionů Realů.
V současné situaci, kdy je Brazílie drancována a její obyvatelé vysáváni až na samou hranici smrti, dokonce i výplata našich současných mezd a důchodů stojí pod mírou poptávky.
Soudruhu Lulo. Jsme přesvědčeni, že teď přišel okamžik, aby se změnil kurs. Teď, nebo nikdy. Právě pro tuto chvíli byla před 23 lety vytvořena Dělnická strana a pro dosažení tohoto cíle se rozvinula v masovou stranu brazilské pracující třídy. Dnes miliony pracujících a vykořisťovaných lidí podporuje Vaši kandidaturu, protože ve vítězství Vašem a Dělnické strany vidí možnost vykročení do důstojné budoucnosti pro mládež a ty, kteří vydělávají pro své přežití. Vidí možnost vybudování základů pro vytvoření skutečně demokratické a suverénní země, kde lid – a ne MMF – určuje naši budoucnost.“

Během svého prvního proslovu po vyhraných volbách Lula přísahal rychlé činy, aby se snížila škála takových jevů jako podvýživa a současně chtěl uspokojit investory tím, že  má v úmyslu vést „umírněnou“ a „zodpovědnou“ ekonomickou politiku.
Lula řekl: „Dokonce i s rozpočtovými restrikcemi jsme přesvědčeni, že bude možné od prvního dne započít s energickými aktivitami v sociální oblasti.“ Lula poukázal na příklad samosprávy v rukou DS v brazilských městech a regionech, aby dokázal, že fiskální zodpovědnost a „sociální kreativnost“ mohou jít ruku v ruce, aby uspokojily aspirace „celku brazilské společnosti“.

Co znamenala „sociální kreativnost“ v Porto Alegre

Idea zavedení fiskální zodpovědnosti současně se „sociální kreativností“ byla odedávna prosazována jistým křídlem uvnitř DS.
V Porto Alegre a v celém státě Rio Grande do Sul bylo zavedeno „kreativní“ zákonodárství, nazývané „participativním rozpočtem“. Městská rada Porto Alegre, ovládnutá DS, poprvé zavedla „participativní rozpočet“ před 13 lety a nazývala ho „inovativní formou spravování“. Jiná města a regiony, v nichž vládla DS šly tou samou cestou.
Dnes mnoho osob, jak členů strany tak i osob, které nejsou členy DS, podporuje myšlenky vytvoření „Sociálního Paktu“ mezi „podněty občanské společnosti“ po říjnovém volebním vítězství. Pro ně je Porto Alegre se svým „participativním rozpočtem“ cestou kupředu.

Co je „participativní rozpočet“ a proč SB nazvala městskou radu Porto Alegre „nejlepším učněm“ Světové banky a Mezinárodního měnového fondu?
Rozpočet Porto Alegre je, tak jako v případě všech brazilských měst, součástí rozpočtu vymezeného federální vládou. Rozpočtový systém určuje, že každý region musí vyplácet svou část prostředků na pokrytí zahraničního dluhu, škrtícího Brazílii: 300 miliard dolarů. Regionální správy dále určují část dluhu, která musí být splacena městskými radami jednotlivých měst nacházejících se v regionu. Takto jsou všechny stupně moci přímo zapojeny do splácení zahraničního dluhu. Federální vláda si s obsluhou dluhu nemusí dělat žádné starosti.
„Participativní“ aspekt regionálních a městských rozpočtů se týká pouze poměrně malé části celkového rozpočtu. Nemůže být řeč o snižování zásadnosti splácení zahraničního dluhu – byť je to nejdůležitější element rozpočtu. Splátka dluhu je automatická a nikdy nebyla snížena nebo zpochybněna starosty a guvernéry patřících k DS.

Co určuje onu „participativnost“ procesu? Inu, nevládní organizace, sdružení a odborové svazy mohou v rovné míře určovat rozpočtové priority té části rozpočtu, která zůstala po splacení dluhu. Jinými slovy se od nich očekává, že pomůžou „distribuovat“ rozpočtové deficity. Tyto organizace se tedy stávají součástí procesu spravování chudoby. Proto členové DS, kteří s tímto modelem nesouhlasí, jej přejmenovali na „participativní utahování opasků“.
Pro příklad, diskuse může probíhat na téma, zda je vyšší prioritou oprava kanalizačního systému, který podléhá neustálým poruchám, což má smrtelné následky ve slumech a chudých čtvrtích, nebo zda platit státním úředníkům, kteří občas nedostávají po 4, 5 a dokonce i 8 měsíců svůj plat? Je třeba uzavřít poradny, čímž se připraví tisíce rodin pracujících o alespoň minimální přístup ke zdravotní službě, aby se mohla vybudovat dodávka vody? Nebo je třeba se rozhodnout opačně?

Zapojení různých organizací – a obzvláště odborových svazů – do přijímání takto ponižujících voleb způsobuje, že tyto organizace přestávají bránit zájmy vlastních členů. Namísto toho se stávají jakýmsi reléovým přenašečem politiky diktované MMF.

„Nejlepší Alternativa“ Světové banky

Není tedy nic divného na tom, že SB přeložila, publikovala a rozšiřovala propagační příručku napsanou bývalým starostou Porto Alegre, členem DS, Tarso Genro a Urbitaranem de Souza s názvem: „Participativní rozpočet, zkušenost Porto Alegre“. Z této příručky SB se můžeme např. dozvědět, že v roce 2000 přistoupilo k „participativnímu rozpočtu“ 140 měst v celé Brazílii (z nichž v 73 vládla DS a v 67 středopravice).

Brazilská mainstreamová média „participativnímu rozpočtu“ věnovala hodně pozornosti. O Estado de Sao Paulo v březnu 2001 otisklo na první straně rozhovor se zástupcem SB v Brazílii, Victorem Vergarou. V článku je za účelem realizace programu restrukturalizace (SAP) spravovaného SB a MMF, zdůrazněna užitečnost „participativního rozpočtu“.
Na novinářovu otázku, jak SB oceňuje „participativní rozpočet“, Vergara odpověděl: „Je to jedna z nejpozitivnějších a nejinovativnějších zkušeností v celé Latinské Americe. Je to moderní metoda spravování, která na sebe upoutala pozornost mnoha lidí na tomto kontinentu. Světová banka přeložila do španělštiny knihu bývalého starosty Porto Alegre Tarso Genra o tomto tématu. Rozšířili jsme již 2,5 tisíce kusů této knihy v devíti zemích Latinské Ameriky.“
Na otázku, proč SB hledí na tento model tak pozitivně, Vergara odpověděl, že to „je moderní forma spravování, která mění zastupitelskou demokracii v participativní demokracii, v přijímání rozhodnutí pomocí konsensu.“
Na to se novinář zeptal, zda tento model může být zaváděn pouze „levicovými“ vládami. Vergara na to: „Naprosto ne. Participativní rozpočet nemá žádné ideologické základy. Je to prostě jen metoda přijímání rozhodnutí. Nikdo netvrdí, že je to ideální model, ale zdá se, že neexistuje lepší alternativa.“

Metoda „předcházení sociálním výbuchům“

Tato „metoda přijímání rozhodnutí“ je v podstatě zcela ve shodě s politikou SB. Po mnoho let vedoucí představitel SB, James Wolfensohn, varoval, že v důsledku zavádění reforem a restrukturalizací doporučovaných SB a MMF „počet sociálních konfliktů a výbuchů nespokojenosti narůstá, životní prostředí je devastováno a rozdíly mezi chudými a bohatými se prohlubují“ (citát z proslovu na shromáždění Rady SB ve Washingtonu v září 1999).

Wolfensohn mnohokrát radil, aby se začalo spolupracovat s odborovými svazy a hnutími sociálního protestu, aby se předešlo takovýmto sociálním nepokojům. Na setkání s nevládními organizacemi v Praze v září 2000 Wolfensohn řekl:
„Snažíme se nepřímo vládám jednotlivým krajům vsugerovat, že není možné společnostem a skupinkám lidí vnutit rozvojové plány, že je třeba to konzultovat a dovést to k tomu, aby se oni stali vlastníky tohoto procesu. Nesmíme vytvářet plány ve Washingtonu, nebo v La Paz, ale musíme lidi požádat o spoluúčast.“
Předseda SB jasně řekl, že role určená nevládním organizacím a „občanské společnosti“ obecně spočívá v „předání hlasu lidem tak, aby se mohli aktivně účastnit určování, plánování a vykonávání projektů SB a poskytovaných půjček.“
Ve Světové Zprávě SB o Stavu rozvoje na světě pro roky 2000/2001 strategii „Útoku na chudobu“ shrnul takto: „Je možné omezovat negativní následky sociální fragmentace díky vytváření formálních i neformálních fór a usměrňování energie jednotlivých skupin do politických procesů tak, aby se tato energie nekoncentrovala na otevřené konflikty.“

Participativní rozpočet odmítnut ve volbách

Ve snaze využít svou pověst jako starosty Porto Alegre kandidoval Tarso Genro v říjnových volbách v roce 2003 na guvernéra regionu Rio Grande do Sul.
Výsledky voleb nepasovaly do výsledků dosažených DS v celé Brazílii. Všude, kromě Rio Grande do Sul, se volební výsledky strany ve srovnání s výsledky minulých voleb zvětšily. Ana ze sousedských organizací ze čtvrtí Porto Alegre a členka DS v rozhovoru pro noviny O Trabalho vysvětlila, proč, podle ní, došlo k fiasku kandidáta DS na guvernéra:
„V celém regionu Tarso Genro získal o 11% méně hlasů než jeho oponent Olivio Dutra ve volbách v roce 1998. Vezmeme-li v úvahu samotné Porto Alegre, jeho výsledek byl o 16% nižší než Dutriho. Stalo se to souběžně s velkými volebními úspěchy Dělnické strany na mnoha místech v celé Brazílii. Následkem toho Dělnická strana pravděpodobně přijde o úřad guvernéra. [Pozdější události Anina slova potvrdily]“.

Novinář se Any zeptal, zda mělo zavádění „participativního rozpočtu“ něco společného se ztrátou hlasů. Ana odpověděla:
„Nemám nejmenších pochyb. Stačí se podívat na to, co se stalo s Ubiratanem de Souzou, úředníkem zodpovědným za rozpočet v Porto Alegre a spoluautorem knihy Světové banky o modelu Porto Alegre. De Souza se pokoušel o poslanecký mandát s heslem „jsem kandidátem participativního rozpočtu“. Kdekoliv se objevil, v TV, v rádiu, na shromážděních – nemohl si odpustit oslavování svého vkladu jako dozorčího procesu nazývaného „participačním rozpočtem.
V říjnových volbách De Souza získal pouze 8 tisíc hlasů v celém regionu Rio grande do Sul, ale potřeboval jich přinejmenším 25 000, aby se kvalifikoval do druhého kola.“

Dotázána na to, jestli byla volební porážka určitě výsledkem politiky „participačního rozpočtu“ Ana odpověděla:
„Poslouchej, lidé nejsou hloupí. Zpočátku jsme věřili tomu, co říkali – že konečně budeme mít právo hlasu v určování rozpočtových priorit. Byli jsme trpěliví, uvědomovali jsme si, že ne všechno se může změnit ze dne na den. Postupně jsme ale začali přicházet na to, že priority, které jsme podstupovali k rozřešení a implementaci dozorčím „participativního“ procesu nikdy nebyly řešeny a zaváděny. Vždy nám bylo řečeno, že ostatní jsou v ještě horší situaci než my a že naše problémy „nejsou prioritní“. Postupně jsme si začali uvědomovat, co se ve skutečnosti děje. Pochopili jsme, že městské rady Dělnické strany, působící pod štítem „participačního“ procesu, svědomitě splácely dluhy zahraničním investorům – kteří nota bene neinvestovali ani cent, aby nějak pomohli Brazilcům. Proč mají boháči a superboháči, kteří si plní peněženky spekulováním s našimi zásobami, dostávat splátky, zatímco se nám vede tak špatně? Bylo nám řečeno, že otázka dluhu nemůže být podrobena diskusi. Jak je možné v takovéto situaci hovořit o demokracii? Dozvěděli jsme se, že vedení Dělnické strany se zcela přizpůsobilo Camatovu zákonu, který – v souladu se směrnicemi MMF – vyžaduje, aby platy zaměstnanců rozpočtové sféry nepřekračovaly 60% rozpočtu. V Porto Alegre se podařilo normy MMF „nalomit“, když se tato suma snížila na 48% rozpočtu. Znamenalo to masové propuštění zaměstnanců rozpočtové sféry a v souvislosti s tím masové stávky učitelů a jiných pracujících proti tvůrcům systému „participativního rozpočtu“. Nejdůležitější je však to, že jsme pochopili, že naše nejzákladnější potřeby nebyly uspokojovány a že ve skutečnosti situace podléhala neustálému zhoršování. Lidé pochopili, že „participační rozpočet“ byl obyčejnou ojebávkou a nechtěli s tím mít již více něco společného.“

Ana rovněž podrobně popsala, jak byla obelhána sousedská organizace, jejíž je členkou a to, jak byly uzavřeny poradny v celé čtvrti.
Brazilci dali jasně najevo, že chtějí skutečné změny a ne další utahování opasků prostřednictvím „zodpovědné fiskální politiky“. Dali rovněž najevo, že se již tak lehce nedají nachytat na „kreativní“ a „inovativní“ sociální politiku založenou na „Sociálních Paktech“ a „participativních rozpočtech“. Namísto toho chtějí, aby vláda přerušila styky s MMF právě proto, aby financovala sociální programy, které jsou potřebné k tomu, aby se Brazílie opět postavila na nohy – osvobozená od diktátu mezinárodních korporací a mezinárodních institucí globálního kapitalismu.

Joao Penha, únor 2003, text publikovaný v internetovém časopise ZNET.

Z portálu cia.bzzz.net přeložil Martin Koudelka

Poznámka PA: Hoci je autor článku sympatizantom DS, s ktorej politikou zásadne nesúhlasíme, z faktickej stránky nemáme s uverejnením článku problém. Napriek tomu, že ide o pohľad na problém z hľadiska neúspechu člena DS  vo voľbách v Porto Alegre, myslíme si, že pre odporcov zastupiteľského volebného systému a kritikov participatívnej politiky má článok veľkú výpovednú hodnotu.