Dve nové publikácie - Venezuela: 10 rokov vlády Huga Cháveza + Svatý Che
17. apríl 2009
Nový titul Nakladateľstva bod zlomu ponúka kritický pohľad na Chávezovu vládu, ktorá sa stala symbolom novej nádeje pre pro-parlamentne orientovanú ľavicu na celom svete. Informácie od dvoch aktivistov z Venezuely odkrývajú povahu údajného Chávezovho antikapitalizmu, pozadie vytvorenia a fungovania družstiev, klientelizmus a propagandu strany, postavenie žien vo venezuelskej spoločnosti a ďalšie skutočnosti. Ako bonus pridávame z internetu stiahnutú publikáciu o Che Guevarovi. Oba tituly sa budú dať zohnať na sobotňajšej akcii The Red Swindle v Bratislave a v Červeno-čiernej distribúcii.
Venezuela: 10 rokov vlády Huga Cháveza (PDF upravené na obojstrannú tlač do formátu brožúry; 0,9 MB)
Larry Gambone - Svatý Che. Proč anarchisté nemilují Che Guevaru (PDF na obojstrannú tlač; 0,4 MB)
VENEZUELA: 10 ROKOV VLÁDY HUGA CHÁVEZA
Opožděná revoluce: deset let vlády Huga Cháveze
Tento měsíc (únor 2009) představuje desetileté výročí příchodu Huga Cháveze k moci a deset let „bolívarské revoluce“. Onen proces zahrnoval vlny státních intervencí do ekonomiky a ohnivé rétoriky namířené proti imperialismu Spojených států. Avšak zatímco někteří na levici vidí chavistické hnutí jako nový „socialismus pro 21. století“, skupiny jako naše argumentují, že se jedná spíše o staromódní pokus o modernizaci skrze technokratickou elitu, že rostoucí moc byrokracie nad kapitálem není inherentně pokroková a že „revoluce“ ve Venezuele umožňuje jen nepatrnou dělnickou kontrolu či iniciativu zdola.
Přinášíme překlad rozhovoru z března 2008, který vedl francouzský anarchista Charles Reeve s dvěma členy skupiny El Libertario v Caracasu a který nabízí pronikavý náhled do situace ve Venezuele. Nahlíží na rozličné aspekty venezuelské ekonomiky a životního standardu v zemi a tvrdí, že chavismo a mytologie ohledně „bolívarské revoluce“ zatajují neoliberální reformy a útoky na dělnická práva – a že abychom vybudovali autonomní alternativu dělnické třídy, musíme se rozejít s dynamikou Chávez vs. opozice.
The Commune
KOŘENY „CHAVISMO“: MEZI CAUDILLISMEM A SOCIÁLNÍMI HNUTÍMI
Charles Reeve: To, co mě ve Venezuele šokuje, je plytkost politické debaty. Všechny diskuse směřují jen na „dynamiku chavismo“. Jen zřídka vidíme, že by byla analyzována skrze širší perspektivu obecné situace v Latinské Americe, jako specifický případ levicového populismu. Otázky jako jak charakterizovat současné období, co vysvětluje tento rozvoj a současné oslabení politické kontroly Spojených států, jsou brány na zřetel jen stěží. A to navzdory faktu, že změny v politickém prostoru okupovaném režimem budou velmi záviset na vnějších faktorech, jako je budoucí cesta politiky Spojených států, transformace kubánského systému a konečně cykly cen ropy.
Miguel: Hodně se teď mluví o levicovém obratu Latinské Ameriky. Skutečně bylo zvoleno několik vlád, které patří k tradičním levicovým tendencím. Pro nás jsou tady dva hlavní proudy. Na jedné straně vlády, které přišly k moci po velkých sociálních hnutích, jako ta v Brazílii a Bolívii, v zemích s dlouhou historií boje. Kromě nich – a platí to hlavně o Venezuele – takzvané „levicové“ vlády nepřišly k moci s oporou sociálních hnutí či grassroots bojů. Ty patří do kulturní skupiny spojené víc s latinskoamerickým populismem typu caudillismo. Je zcela jasné, že všechny tyto vlády vyvěrají z potřeby, kterou přinesla situace politické krize.
Vzestupu chavismo není možné porozumět bez toho, že bychom se podívali zpátky k nepokojům caracazo z roku 1989. Tyto rioty v Caracasu za sebou nechaly tisíce mrtvých. Pakt, který existoval mezi rozličnými politickými silami, tak byl zlomen a společnost čelila krizi vládnutí. Tahle otázka byla nejpalčivější pro síly uvnitř vládnoucí třídy samotné. A to zejména s ohledem na skutečnost, že tyto nepokoje otevřely cyklus boje ve venezuelské společnosti, který dal vzniknout novým grassroots organizacím nezávislým na starých levicových stranách. Někdo to nazývá „novou občanskou společností“, zejména kvůli studentskému hnutí a hnutí v chudých barrios. Například lidskoprávní skupina, v níž pracuji já, vznikla právě v těchhle letech. Totéž platí pro environmentalistické a ženské skupiny. Lidé, kteří se ztotožňovali s levicovými idejemi, prostě utekli zpod kontroly stran.
Dělnické hnutí povětšinou zůstalo pod nadvládou sociální demokracie (a strany Acción Democrática), s několika proudy kontrolovanými skupinami autoritářské marxistické levice. Během devadesátých let ve venezuelské společnosti probíhala skutečná bouře, kdy byly organizovány lidové boje v opozici proti A. Perezovi, sociálnědemokratickému prezidentovi, který byl za masakry roku 1989 zodpovědný. A tato bouře vedla k obrovským změnám ve společnosti. O tři roky později, v roce 1992, se odehrály pokusy o vojenský puč: to je fenomén, který se v historii této země opakuje – armáda tady často intervenuje v politickém životě. Navzdory tomu, že tyto pokusy byly neúspěšné, se během doby několika pučistickým armádním vůdcům, zejména Chávezovi, podařilo celé toto lidové hnutí rekuperovat. Chávezův půvab vycházel částečně z toho, že byl schopen vydobýt si renomé muže, který vystupuje v souladu s lidovými hnutími devadesátých let. Tak došlo k tomu, že se tohle mocné hnutí odporu dostalo do pozadí, za postavu Cháveze, a stalo se součástí nového institucionálního uspořádání. Byla to dialektická integrace: dobře známí aktivisté těchto hnutí se poohlíželi po nějaké institucionální roli, kterou by mohli uzmout – měli za to, že jejich plány se jinak nedají realizovat. Tato „občanská společnost“ byla novým fenoménem, který existoval stěží jedno desetiletí a vydobyl si ve své vlastní společnosti jen malý prostor.
Pokud jde o konkrétní společenské angažmá a antiautoritářské organizování se, měli tito lidé jen málo zkušeností. Teď tedy nacházíme, nikoli překvapivě, kádry této nové „občanské společnosti“ u moci po boku Cháveze. Bianco šek, který mu vystavily, byl částečně výsledkem nezkušenosti a nedostatku konkrétního vlastního projektu. Zde nacházíme známku kulturního nastavení země. I když se revolucionáři snaží sami sebe vůči těmto paradigmatům vymezit, musíme říci, že sám Chávez celé caudillo, etatistickou a militaristickou tradici, která je ve Venezuele již dlouho etablována, opakuje. Vdechl této kultuře čerstvý vzduch.
Jednou z hlavních charakteristických vlastností chavismo byla improvizace. To je třeba připsat na vrub nedostatku zkušeností na straně většiny členů grassroots hnutí, kteří se k němu přidali: jednotlivci, kteří nikdy neorganizovali dokonce ani malá družstva, teď byli jako osvícením posedlí myšlenkou „zakládání družstev“ a ocitli se v čele ministerstva pro družstva… které zakrátko nadekretovalo vytvoření 200 tisíc družstev po celé zemi! Venezuela je země, která dlouho žila ze svých ropných výnosů. Levice vždy tvrdila, že to jediné, co je pro rovnější distribuci těchto výnosů potřeba, je, aby se ropné výroby chopil stát… Kontrolovat stát znamená ve Venezuele kontrolovat ropu. A následuje mechanická interpretace: jakmile máte ropu, můžete vyřešit všechno. Magický voluntarismus!
Vrátím se ke slabostem teoretické analýzy skupin „občanské společnosti“, které byly zmíněny. Musíme pochopit, že my tady ve Venezuele dnes žijeme jako by v repríze schématu, který po sobě nechala studená válka – schématu založeného na konfrontaci mezi kapitalistickými a socialistickými zeměmi. Díky svým ropným zdrojům a významu ropy pro světovou ekonomiku se Chávezova vláda může stavět do role jedné z vedoucích sil v tomto konfliktu. Tato konfrontace existovala před příchodem chavismo, po pádu Berlínské zdi a východního bloku, formy imperialistické nadvlády ale nejsou tytéž. Je to, jako by se realita změnila, ale chávisté to nepostřehli! Režim se snaží odpovědět na nové problémy skrze stará schémata. Jak chávisté, tak opozice mají studeno-válečnické teoretické postoje. Nebo jinými slovy: kvůli nedostatku kritického myšlení a kritické teorie, kvůli nedostatku nové praxe či svěží reflexe upadají do starých myšlenek a starých strategií. Chávez tak vytvořil ALBA (Bolívijskou alternativu pro Latinskou Ameriku a Karibik), novou instituci vybudovanou s cílem vytvořit nové vztahy mezi jihoamerickými zeměmi a stát se protiváhou americké hegemonii. Aby tohoto cíle dosáhl, snaží se o alianci s Ruskou federací, Iránem a Čínou… se zeměmi, které jsou v našich očích součástí světového kapitalismu. Jenže existuje propaganda o vedoucí úloze chávistiské Venezuely v takzvaném novém hnutí za anti-imperialistické „osvobození“! Jako kdyby byla tato země avantgardou jakéhosi globálního povstání. Tato vláda se ve světě vykresluje tak, že následuje staré modely studené války. Z toho, že někteří soudruzi v Evropě a jinde tento obraz podporují, z toho radost skutečně nemáme, protože to znamená, že nejsou schopni prohlédnout za chávistický spektákl a nerozumějí skutečným rozporům celé situace. Dříve měla levice v prezidentských volbách stěží více než deset procent hlasů. V raných devadesátých letech měla levice slabé sociální kořeny – což bylo jen reflexí slabosti jejích myšlenek. Dnes jsou tyto organizace u moci s Chávezem – a dělají vše proto, aby si udržely všechny pozice, které jim byly tak dlouho upírány.
Konstrukce socialismu, budování lidové moci, vztah mezi státní intervencí a trhem… všechny tyto debaty, které se vyčerpaly v devadesátých letech, se nyní dostávají zpět – chápou se jich ti, kdo jsou nyní součástí státu. Můžeme poukázat i na to, že poučení z Venezuely, která si mohou vzít anti-globalistické skupiny a skupiny zastávající thirld-worldismus, jsou více než skromná, zejména s ohledem na argentinské a brazilské zkušenosti. Jedinou myšlenkou je obraz epického anti-imperialistického hrdiny Cháveze – Davida stojícího proti Goliášovi. V konečné analýze jde o buržoazní postavu. Jenže teoretické rozpracování je prakticky nulové.
Abych to uzavřel, zopakuji, že když se díváme na politickou činnost odehrávající se v Caracasu, lze říci jedině to, že poučení, kterých se nám od tohoto režimu dostalo, jsou ta samá, která jsme znali už před Chávezovým příchodem k moci. Tato poučení už měla svou historii. Platí to například pro mobilizace barria Caracasu „23. ledna“ (1), kde bylo od roku 1989 aktivních mnoho výborů. Zásluhy za činnost těchto hnutí jsou přikládány chavismo, tato hnutí však nedělala nic jiného, než následovala svou vlastní logiku.
TAVÍCÍ KOTLÍK „CHAVISMO”
CH.R.: Pojďme probrat propagandu a ideologický boj a jeho význam pro chávistický režim. Bylo by banální zastavovat se u role levičáckých skupin v tomto projektu – originálnější je podívat se na novou chávistickou nomenklaturu a jednotlivce, jako je Barreto, (lokálně) dobře známý profesor, který je nyní starostou Caracasu. Tento muž pozval do Caracasu Negriho, mluví o „biopolitice“, hlásí se k tradici Foucaulta a rozvinul neobvyklé postmoderní teorie. K prosazení starých byrokratických opatření používá post-levičáckou rétoriku. Obrovský zmatek – jehož se účastní i Chávez… cituje se každý od Trockého po Chomského a dál… a ještě bizarnější je chování někoho, jako je Eduardo Rothe, který psal pro l’Internationale Situationniste a nyní je mužem číslo dva na ministerstvu informací/propagandy.
M.: Jednou z charakteristik jihoamerického populismu je jeho popletená ideologie! Co je obsahem onoho „bolívarského procesu“? Je naprosto prázdný! Celý tenhle proces se ve skutečnosti soustředí na Chávezův kult osobnosti. Když se o tom bavíme se soudruhy ze zahraničí, zdůrazňujeme vždy dvě věci: Zaprvé, že je zjednodušené vidět chavismo jako levici a opozici jako pravici. To je nejlepší způsob, jak nepochopit vůbec nic.
Zadruhé, že je třeba vzít v úvahu ekonomický kontext: Venezuela zažívá jedno z nejbohatších období za posledních třicet let, pokud jde o výnosy z ropy. Abychom našli ekonomickou situaci tak příznivou pro vládnoucí třídu, jako je současná situace, museli bychom se vrátit do sedmdesátých let a znárodnění ropného průmyslu sociálními demokraty.
Musíme rovněž poznamenat, že struktura velení v ozbrojených silách Venezuely, v instituci, z níž vyšel Chávez a většina vedoucích osobností současného režimu, je třídně méně rozlišená než ve většině latinskoamerických zemí. Ozbrojené síly dovolují jistý stupeň sociální mobility a možnost daná jednotlivcům z chudších tříd nastoupit armádní kariéru byla jedním ze způsobů, jak redistribuovat ropné příjmy. Přitom je třeba dodat, že venezuelská armáda byla zformována během studené války a až do nedávné doby byla součástí americké proti-povstalecké školy. Ozbrojené síly byly zodpovědné z masakr v roce 1989. Chci zdůraznit, že v této instituci není absolutně žádní levicová dynamika. V armádě je více konzervativních a nacionalistických částí a pak těch, které jsou na obou stranách zároveň. Existují vojenské figury blízké komunistické straně a dalším levicovým stranám jako Patria para Todos. Ale mnozí z těch, kdo iniciovali hnutí kolem Cháveze a kdo jsou nyn